Martin Lukáš
Pohledy odjinud
Martin Vlado: stále si myslím že existuje to miesto. Košice : Pectus 2018.
recenzie

Útlá sbírka lakonických veršů Martina Vlada nese název stále si myslím že existuje to miesto.  Titul sám odráží básnickou „metodu“: autor pojmenovává skutečnosti, které zmiňuje poprvé, jako skutečnosti kontextově zapojené, o kterých – jak větná konstrukce sugeruje – jako by byla už řeč, jako by význam i smysl (spojení) použitých slov byl účastníkům komunikace znám. Od počátku se mluví o něčem, co nese (gramatické) signály určenosti („to miesto“), ačkoli z hlediska kontextu/smyslu není informace známa/určena. Obsah rématu nabývá matoucí podoby tématu. Jestliže si mluvčí myslí, že „existuje to miesto“, chová se ve své výpovědi, jako by nám, adresátům, bylo zřejmé, o jaké místo běží. My pak podle toho za novou informaci považujeme nezpochybněnou víru mluvčího v existenci onoho místa. Takový způsob vypovídání samozřejmě produkuje napětí mezi vyřčeným a naznačeným, což může čtenáře snadno iritovat, a nakonec také irituje. Ale právě o to, jak se zdá, Vladovi v jeho nové sbírce jde.

Čtyři rozsahem, tématem, provedením odlišné části sbírky spojuje autorovo vidění skutečnosti; předpokládat určité scelující gesto u takto disparátního celku je namístě. V prvním oddílu s názvem „cheppott schramot“ čteme krátké, od sebe neodlučitelné básně, střídající perspektivu obecnějšího pozorování a úzce zaměřeného detailu, které vytvářejí kompaktní, lapidární celek, jakousi pseudopsychologickou případovou studii o zrodu básníka. Výsledky svého průzkumu, totiž průzkumu podmínek básníkovy výchozí pozice i možností o ní vypovídat, autor podává s jemnou ironií, v záměrných fragmentech, s analytickým odstupem („napíše: / cheppott schramot // pod to: / a má dar veršov“; s. 15).

Z dvanácti básní prvního oddílu jsou čtyři opatřeny poznámkou pod čarou, která rozvíjí naznačený motiv, specifikuje, dále vysvětluje vlastní sdělení. Děje se tak částečně v souladu s funkcí poznámek pod čarou, jak je známe z odborné literatury, částečně navzdory této funkci, protože informace obsažená v poznámce (rovněž veršovaná) co do závažnosti takřka vždy překonává vlastní báseň, jejíž nedílnou součástí ovšem je. Tu narážíme na další případ sémantického napětí, které ostatně komentuje jedna z poznámek připojená k básni o dvou verších („večer čo večer // ležať a pozorovať“); pod čarou stojí: „napätie / medzi zážitkom / a výpoveďou“ (s. 10). Napětí mezi prožitkem a (jeho) formulací lze považovat za obecný problém celé sbírky; koneckonců je to i problém celé literatury.

Název prvního oddílu („cheppott schramot“) je ukázkou svého druhu „nepravidelné“ hry, kterou autor v básních, lépe řečeno svými básněmi, spouští. Hra jako interaktivní činnost řízená alespoň minimálním souborem pravidel je opět pouze mimována. Kdybychom se pokusili slovní hříčky a jiné verbální variace narušující obvyklé, sdílené významy slov nějak uspokojivě rozřešit, nedobereme se ničeho, co by nám zastřenost Vladovy básnické výpovědi pomohlo „objasnit“. Přitom je důležité dodat, že je to právě způsob, jakým jsou Vladovy verše „udělány“, co nás vybízí k tomu, abychom k nim jako k šifrám jakéhosi skrytého smyslu přistupovali. Budiž však řečeno rovnou, že žádná přímočará cesta k průniku do Vladovy poezie nevede.

Druhý oddíl sbírky se jmenuje „tesil“ a soustřeďuje básně, které o poznání bezprostředněji tlumočí zážitky z autorova dospívání v 70. letech, jak uvádí anotace na zadní straně obálky. Básně zde mají vesměs tradičnější formu a mohou stát samostatně, ale i navzdory odkazům k dobovým reáliím si podržují pro Vlada typický enigmatický, meditativní ráz. Lze říci, že nad neobvyklou, zcizující perspektivou, uplatněnou v prvním oddílu, dominuje u těchto veršů potlačovaný lyrismus, kterému se básník pravděpodobně neubránil pod tíhou vzpomínek. Polidšťující vliv nostalgie, jakkoli jsou některé obrazy minulosti ironizovány, činí verše srozumitelnějšími. Fragmenty dějů a básníkovo citové angažmá redukují jinde asepticky čistou popisnost.

V několika básních druhého oddílu Vlado pokračuje ve hře se slovy (viz například báseň „ost rihať“; s. 33), jejímž účinkem je znepokojující ztráta jistoty o tom, co bylo vysloveno. Báseň s názvem „fluktuačná poézia“ je opatřena poznámkou pod čarou, kde čteme definici titulního pojmu podle studie Radoslava Matejova (k úryvku je řádně připojen příslušný bibliografický údaj). Vlado svou básní pojem ironizuje a spolu s tím i nepřímo zpochybňuje snahu literárních badatelů pojmenovat, vměstnat do definic, něco tak unikavého, jako je poezie. Strohý zápis veršů, který napodobuje apodiktické hodnocení („neposúva“ // „uviazol“; s. 44), paroduje jazyk literární kritiky.

Třetí oddíl sbírky („abeceda / numerika“) jako by se vracel k inovativnímu pojetí verše a těsnému sepětí básní. Autor zde ohledává sémantiku „adama“, pojmenování, které mate svou současnou konkrétností (každému se při slově „adam“ vybaví nějaká osoba jménem Adam, kterou zná) i univerzálností (jméno označuje celou množinu osob a zároveň se uplatňuje jako součást frazémů, idiomů apod.; „od začiatku? / od adama?“; s. 49). Některé básně oddílu využívají zápisu rovnice a posouvají tak výpověď do oblasti exaktního popisu jevů. O to naléhavěji však dávají tyto verše vystoupit skutečnosti, že znaky, kterými komunikujeme, selhávají, mají-li vyjádřit úplnější, podstatnější obsahy lidské zkušenosti. Slova sama obnažují svou nedostatečnost. Je-li obvyklý způsob označování takto diskvalifikován, zkouší autor shluky (syntagmata) slov číst některým neuzuálním způsobem, hledá v jejich konfiguracích možný smysl (viz báseň složená z osmi slov, jejichž iniciály tvoří slovo „pohlavie“; s. 51).

Poznání nespolehlivosti, nedůvěryhodnosti jazyka naplňuje básníka rozčarováním, jak ukazuje závěrečný, čtvrtý oddíl, podle kterého je celá sbírka nazvaná. Krize jazyka je pro něj vlastně krizí světa. Vzpomínky, které zde opět získávají navrch, je také třeba chápat jako jazykové skutečnosti. Jejich artikulace se děje slovy, a i když si je pouze vybavujeme v mysli, mají jejich revokace verbální povahu. Do světa vzpomínek je možné vstoupit, je to oblast, kde „pravidlá hry / si stanovuješ sám“ (s. 63). Za motto poslednímu oddílu slouží trojverší Olega Pastiera, kde autor vyjmenovává to podstatné pro život člověka, který se rozhodl zařídit pro sebe, distancovat se. Poněkud překvapivě, po analytických excesech předchozích oddílů, zní motto prostě a nehledaně: „Dve kávy, čaj, med / a krabička cigariet. / Skromný je môj svet…“ (s. 59).

Když sbírku dočteme, zjistíme, že její název byl vytažen ze stejnojmenné poslední básně a že verše pokračují takto: „to miesto kde by som sa mohol / utiahnuť skôr ako sa svet / zrúti do vlastného sebectva a arogancie // a všetka láska / ktorú som tu spoznal / sa navždy vyparí“ (s. 68). Tahle přímá, stýskavá slova jsou zároveň posledními slovy sbírky. Po tolika neobvyklých pohledech na důvěrné známe věci tedy nečekaný obrat k tradiční zpovědi rozlítostněného básníka, palčivě pociťujícího nehostinnost lidského společenství a prchající čas. Neubránil jsem se zklamání, když mi autor v poslední básni „vysvětlil“, o jaké že místo tu běží. Pro tohle jsem se trpělivě podvoloval zvláštnostem, které mi autor kladl do cesty? Abych se dozvěděl, že ho sužuje obyčejná staromilecká lítost?

Všechny ty skvěle rozehrané náznaky neotřelých průhledů do zkušenosti člověka pozbyly na dráždivosti, protože byly „osmyslněny“ omšelou figurou kategorického odmítnutí zkaženého vezdejšího světa. Těžko autorovi vyčítat známou skutečnost, že co je zjeveno, přestává být přitažlivé, ale ono to opravdu bylo zajímavější, když jsem musel tápat a přicházet věcem na kloub, když jsem, jako například v básni „nedeľné otázky“ (s. 23), mohl ve všednodenní interakci člověka a přírody spatřit nový, netušený, ne-lidský „pořádek“. Na konci labyrintu, jehož kresba návodně zdobí obálku sbírky, je tedy banální, poraženecká pravda. Fragmentární ne-básnické obrazy evokující nepostihnutelný, znepokojivý smysl střídá sensuální lyrická zdobnost zbavená veškerého napětí.

Většina Vladových básní působí neúplně, jako náčrt, který bude dále dopracován. Ale to, co je vyřčeno, na sebe poutá – a má poutat – pozornost tak, jak je. Celou sbírku uvozuje první věta Wittgensteinova Traktátu (tištěná kupodivu v češtině: „Svět je vše, co je zkrátka tak“), kterou lze chápat jako básníkovo alibi. Jako by čtenářům vzkazoval: vše, co jsem napsal, je zkrátka tak. Tím se pochopitelně otvírá široký prostor pro hledání smyslu toho, co bylo vyřčeno. Wittgenstein předpokládal, že co lze vyjádřit jako fakt, existuje. Vladova poezie naopak ukazuje, kolik z toho, co prokazatelně existuje, nelze (pojmově) vyjádřit. Obvyklá pravidla pro vypovídání sledují jen některé kombinace slov, jiné zůstávají „nesrozumitelné“.

Přílišné autorovo poukazování na jinačí způsoby vnímání nutí čtenáře od počátku uvažovat nad sbírkou v naznačených relacích vyřčeného a zamlčeného. Právě tahle perspektiva pak probouzí očekávání nesnadných, překvapivých závěrů a vyvolává rozpaky, když cílené zcizování známých horizontů nepřináší kýžený účinek. Na Vladově poezii je nejcennější samotná odvaha vidět jinak. Cesta k tomu, co napsal, je pozoruhodnější než výsledná podoba básní, ze kterých lze usuzovat na troufalost i úskalí básníkovy volby. Lyrika tradičního střihu je hegemon, který dík své trvanlivosti pozře leckterou novou, sebesmělejší „technologii“ verše.

Publikované: 09/05/2019