Narozdíl od řady lidí fandím Vladovi Jančekovi hned od jeho prvotiny Motýľov, která mne těšila – a pořád ještě těší – od jejího prvního vydání v roce 1999. Představuje pro mne vyvážení toho příliš vážného a zatěžkaného slovenského básnění, co se leckdy jen vydává za poezii. Každých deset let se pak Janček představuje novou knihou, již chápu jako sběr a zprávu o jeho a našem světě – myslím tím sbírku Kocúrov (2009), kterou v posledních týdnech doplnila novinka Ahoj krv (2019). Tu vydal jako pokaždé KK Bagala, ovšem tentokrát v edici Literárny cirkus, společně s reedicemi předešlých dvou knih. Jančeka tak nějak divně nakladatel umístil k „vtipkárom“ Tomáši Ulejovi a Ľubo Burgrovi. A přitom to tak asi není… Prostě tu existuje kolonka a tradice řekněme od Janovice a Petišky až sem, k tomu epigramování, aforizování a dnešnímu komentování světa pomocí memů. Tak šup tam s Jančekem, kterého bych sám ale chápal spíš za pohrobka nonsensu, k těm, co navazují na řádění poetistů, na recesi i na absurditu písňových textů od Olympiku přes novou vlnu až k dnešním dnům.
Je to přece jen logické – Vlado Janček se totiž od sbírky Kocúrov přesunul hlavně k textaření a společně se Saténovými rukami dosáhl jednoho z vrcholů (což zároveň chápu jako splnění nějakého vlastního bigbítového snu), na jaký si může dnešní pětačtyřicátník myslet. Jenže právě ten věk autora ukazuje, že je tu i pěkná krize všeho, od ztráty jednoduchosti až po vlastní váhání a (znovu)hledání sebe sama. Ostatně už vstup sbírky samotné tomu napovídá, když v básni Nočná autor napíše: „Keď ráno vstávam, / mám preč štyridsať.“ Každý to své stárnutí „nějak“ a po svém prožívá, ale tady je to fakt hodně přecitlivělé a bolavé. Takže například v básni Obyčajný deň se básník příliš rozpovídá a je to ve výsledku banálně nijaké („Ona zazvonila, tak ja som otvoril. / Bol to taký obyčajný deň. / Potom na chvíľu sa čas zastavil. / Bol to taký obyčajný deň.“), v porovnáním s tím, co předtím Janček „dělal“ dříve, na co jsme zvyklí z předešlých dvou sbírek, kde hlavně bezuzdně žongloval se slovy. V básni Koniec detstva je to celé tragické čtyřicátnictví lakonicky řečeno: „Okno zaklope na dážď, / stena sa hodí o hrach. // No a vtedy to zbadáš: / je pred hrami, / je po hrách.“ A název delší básně Zrútil sa mi svet mluví sám za sebe. Mám dojem, že zpočátku Janček naplňuje to, co se od něj očekává, aby se najednou divně sám sobě vzbouřil, odhodil to, co mu jde, a vydal se na cesty do neprobádaných končin sebe sama. Ta cestička je křivolaká a on se v ní ztrácí víc, než my ostatní, co se na něj zpovzdálí díváme. A víceméně moc nechápeme, co to vlastně řeší.
Krásně by se na celé sbírce dalo vyučovat, co je to krize středního věku a jak se v ní hledá směr „někam“. Janček totiž sám vůbec neví, co chce být: být autorem, který v jazyce hledá a vyjadřuje se aforisticky? Anebo snad textařem? Nebo něčím úplně jiným? Je evidentně nespokojený, trápí se jak zvíře, a – a ono nic. Vlastně v tom rozervání, v tom náhlém hledání sebe je dle mého odvaha celé sbírky. I když je právě tahle sbírka Jančekovou nejméně rozjuchanou a možná v kontextu jeho tvorby nejslabší, je zároveň nejvíc osobní. V tom smyslu, že říká něco o věku, o autorovi a o jeho světě.
Je možná hodně úsměvné pro ty, kdo se tolik „neřeší“, aby četli verše typu „Vidím sám seba, ako starnem“ (b. Sám). Není v tom totiž v kontextu ostatních básní nějaká opravdovost, je to trochu póza, hodně sebelítosti a úplná ztracenost v sobě. Jsou to jančekovská „slova“, se kterými tolikrát předtím žongloval, se kterými dělal skopičiny – a najednou ho dostihla a jsou k němu ironická a krutá. Nějak tu místo jednoho souboru Jančekových veršů čteme několik zjevně nedodělaných autorových sbírek básní, kde jedna jako druhá vypovídají o momentální krizi jedince. A říkají to právě onou rozbředlostí a rozháraností celku souboru Ahoj krv. Zatím to bylo jen laboratorní, a to do chvíle, kdy nastanou tragické okamžiky. To je ve chvíli, kdy finále sbírky obstará takřka nesnesitelná a velmi dlouhá báseň Stará, kde si tak trochu říkáte, že se Janček už úplně zbláznil: „To ako Roman Jakobson, / ten slávny slavista, / sa kamarátil s Claudom Lévim-Straussom, / to bol ten francúzsky štrukturalista, / obaja boli Židia, / a on ho navštevoval občas, / Jakobson bol v Paríži“ atd. atd. atd., přes Ladislava Klímu, alkoholismus, sebevražednost, Klub spisovateľov a Smreka. Pakliže je východisko opít se, nebo zemřít – případně se uvidí později – je Janček ukázkově pořád v postpubertálním stavu.
Takže co si vlastně odnášíme z třetí Jančekovy sbírky? To, že autor neumí stárnout, že by evidentně potřeboval směr a cíl, že už to není, co to bývalo… a že pláč nad sebou samým je vždycky tak krásně dojemný, protože kdo jiný může tomu složitému mechanismu „já“ rozumět víc než já sám. A přitom by stačilo tak málo. Nebabrat se v sobě, vysedět alespoň jednu z mnoha možných sbírek, které Ahoj krv nabízí. Případně najít alespoň v něčem smysl a nepobíhat kolem, protože málo naplat, trapnější než kašpar je stárnoucí kašpar.
Tak za deset let, jo?
(Michal Jareš pôsobí v Ústave pro českou literaturu AV ČR.)
- prečítané 1132x